R O Z H O V O R Y


INTERVIEW S DUŠANEM VOZÁRY: STRACH Z VLASTNÍHO SELHÁNÍ

  • Jak se cítíš po šesti letech s Oceánem?

    • Trochu unaveně, ale jinak celkem zdráv. Hodně věcí jsem ztratil a ještě víc získal. Nejhorší je to s přáteli, těmi nejbližšími. Nosím někde v sobě vědomí o jejich existenci, cítím bytostnou blízkost, ale vídám se s nimi párkrát do roka. Nemám už čas a možná ani sílu k nekonečným celonočním diskuzím u čaje, ve kterých člověk pomalu a těžce poznává, alespoň částečně, sám sebe a To, co je nad ním. Tohle mi moc chybí. Život muzikanta vypadá možná zvenčí idylicky, ale já jej dokážu žít jen dík tomu, že nás v kapele spojuje víc než jen hudba, že nejsme spoluhráči v nějaké populární skupině, nýbrž přátelé, kteří společně prožili čas hledání a zrání, a kteří se vydali hledat stejným směrem.
  • Tvé nejsilnější vzpomínky z dětství?

    • Lesy a hory. Jednu babičku jsem měl na Šumavě a druhou v Tatrách. Vzpomínám si na pohádkový předškolní čas a pak na chvíle svobody v čase prázdninovém. Vzpomínám na tajemné ticho lesa a volnost výhledů na vrcholech skal. A potom ještě na hromady knih kolem mě, a postupně i ve mně, protože moje matka je učitelka češtiny a není to pro ni jen zaměstnání.
  • Životní sen?

    • Měl jsem jeden velký životní sen, který se jmenoval "konec bolševismu". Ten se mi splnil. Nikdy jsem nevěřil, že ke tomu dojde už za našeho života. Je to tady. Myslím, že si to stále dost neuvědomujeme. Naplňuje mě úzkostí, jak lidé rychle zapomínají, protože něco tak obludného jako reálný socializmus má obdobu jen ve fašistickém Německu. Mnozí jako by nyní nostalgicky vzpomínali, jaký tu byl klid a pohoda.
    Mám ještě spoustu osobních snů, které se různě přibližují a vzdalují, a které si nepřejí být vysloveny.
  • Co říkají rodiče na tvoji hudbu a image?

    • Rodiče nám v tom, co děláme, hodně pomohli. Od začátku hraní jsme zkoušeli v naší zahradní chatě a vyvolávali tak konflikty s okolními zahrádkáři. Teď pro změnu zkoušíme u nás v domě a připravujeme tím rodičům perné chvilky. Nicméně to nesou statečně a myslím že je pro ně velkým zadostiučiněním - po všech stresech, které jsme jim, jako problémové děti, celé roky přinášeli - že jsme aspoň něco dokázali. Takže jejich vztah k hudbě je celkem pozitivní.
    Horší je to s image, která pro ně je, a vždycky byla problematická, pohoršující, a tudíž nepochopitelná. To je celkem běžný generační problém, který zná každý, kdo se nějak liší.
  • Z čeho máš nějvětší strach?

    • Z toho, že nic nestihnu. Že vinou lenosti a pohodlnosti nedokážu cele využít čas, který je mi v životě vyměřen, že až budu umírat, zjistím, že ani nejsem lepší, ani za mnou nic nezůstalo, že jsem neudělal to, co jsem udělat mohl a měl.
  • Jak se vyrovnáváš s depresemi?

    • Takovým orientálním způsobem boje. Nekladu odpor, ale čekám, až se nepřítel unaví sám. Pak zjistím, že to ani není nepřítel, protože nebýt depresí a úzkosti, člověk by to měl v životě příliš jednoduché. Vždycky mi byli hrozně podezřelí takoví ti "normální" neproblematičtí lidé. Vlastně jen ve vysoké meditaci a hluboké depresi se člověk dostává až ke kořenům bytí a setkává se sám se sebou, s holou existencí, a zapomíná na všechen ten každodenní svět zdání a sebeklamů.
  • Jaký okamžik ve svém životě považuješ za nejdůležitější?

    • Životních křižovatek je samozřejmě víc, ale tři jsou pro mě asi nejdůležitější.
    -Někdy v létě '82 jsem na jednom undergroundovém koncertě poznal několik blízkých lidí a žil pak s nimi pět let v jakési "duchovní komuně" a díky kterým vím, že nejen já se dívám na svět trochu vyšinutým pohledem.
    -Rozhovor na jaře '87, kdy jsem zahodil kytaru a rozhodl jsem se definitivně nastoupit do rozjíždějícího se vlaku jménem Oceán.
    -Jeden dlouhý dopis jedné osobě do jednoho slovenského města, na který přišla nečekaná odpověď.
  • Co se ti vybaví při slově láska?

    • Něco, bez čeho nelze žít. Něco, o čem nelze nic vyslovit, protože slova jsou příliš hrubá. Veliké tajemství života i smrti, kolem kterého je nutno chodit po špičkách a opatrně, nesměle se ho srdcem dotýkat. Nelze jej vlastnit, lze se mu vzdát, oddat a nechat se jím vést. Je to to nejpozitivnější, co člověk může pociťovat k nejbližšímu, ke světu, k tomu, co stojí mimo svět.
  • Životní zklamání?

    • Nemám v sobě pocit nějakého zásadního životního zklamání. Myslím, že člověka můžou zklamat jen věci, které jsou již nějak negativní samy o sobě. Věci podstatou pozitivní, jako Pravda, Láska či Krása, nemohou nikdy přivést zklamání. A když, tak jedině proto, že člověk sám před nimi zklamává. Jediná zklamání která znám, jsou zklamání sama ze sebe, ze životních selhání, z okamžiků, kdy nedokážu žít cele a volím únikovou cestu malých lží.
  • Kdo, či co ti dává sílu k tomu, abys dělal, co děláš?

    • Vždy, když mám odpovídat na nějakou takovouhle zásadní otázku, stojím před neřešitelným problémem: mluvit dál, či nechat věci v mlčení. Jak totiž říci něco závažného, aby vyslovené se nepropadalo do nicoty? Jak říci něco, aby to nebylo právě to nepodstatné a to, co by mělo být v prvé řadě vysloveno, nezůstalo někde na půl cesty? Jak vůbec mluvit o něčem, co sám pouze jen nejasně tuším, a ani sám sobě se nesnažím jasně formulovat?
    To co mi dává sílu dělat to, co dělám, i vůbec žít, ke mně promlouvá tichým hlasem. Mohu jen mlčky naslouchat a být stále připraven žít v neustálé otevřenosti tomu hlasu. A potom se nějak snažit, byť i částečně a vzdáleně, to promítat do toho, co dělám. A do svého života vůbec.
  • Vztah mezi tebou a tvojí hudbou?

    • Jsem šťastný, že je mi dáno hrát hudbu, která je mi bytostně vlastní, vypovídající o mně a možná i o něčem, co je nade mnou. A že ji nemusím hrát jen pro sebe, ale je blízká i tisícům posluchačů a snad i jim přináší něco podobného jako mně: totiž víru a naději, že je možné se vztahovat k něčemu, co není z tohoto světa, ale co jej právě zakládá a udržuje v bytí.
  • Tvůj názor na náboženství a víru?

    • Myslím, že bez víry jako takové se nedá žít. Každý člověk nějkým způsobem věří, aniž by si to nutně uvědomoval. Nevěřit znamená mít uzavřenou budoucnost a postrádat smysl jakéhokoliv dalšího životního okamžiku. Skutečně nevěřící je snad pouze sebevrah, který ztratil definitivně to, co nás drží při životě, tedy víru. Pro mne víra není nutně spojena s konkrétním náboženstvím. Každé náboženství nabízí totiž příliš jasné odpovědi, jednoznačná řešení. Všechno se vyřeší, když přijmeš mé náboženství, všechny otázky jsou ti jím zodpovězeny.... - Jenže to je iluze podobná iluzím vytvářeným novodobou podobou náboženství, totiž ideologií. Skutečnost je mnohem složitější, než aby se dala zachytit so nějaké nauky. Pro mě je důležitá právě ta svoboda nevědět, neznat cíl, klást si stále znovu otázky, zavřít oči a vírou se vydat na cestu hledání. Cesta je pro každého jiná. Člověk nemůže dojít spásy skrze někoho nebo něco jiného, je jen na každém, aby našel své východisko.
  • Oblíbená literatura?

    • To by byl dlouhý seznam. Obecně řečeno, čtu spíš odbornější knihy týkající se filozofie, religonisity, umění nebo historie. Když beletrii, tak spíše knihy nějak se dotýkající těchto problémů, kupříkladu Jméno růže, Sophiina volba. Ze zlomového věku okolo patnácti let si nejvíc vzpomínám na Dostojevského Zločin a trest, který na mne silně zapůsobil svým určujícím motivem (Není-li Bůh, pak je všechno dovoleno) a jednoznačným vítězstvím svědomí, toho Nevyslovitelného v nás, nad temným, chladně kalkulujícím rozumem.
  • Kdo patřil a patří k tvým idolům?

    • Nevzpomínám si, že bych měl nějaké konkrétní, výslovné idoly, které bych bezvýhradně zbožňoval a snažil se být jako oni. Vždy mě hluboce oslovovaly velké osobnosti, které vnášejí světlo do tmy dějin a vždy znovu ukazují, že je ještě jiný svět a jiná možnost jak žít; osobnosti světců, myslitelů nebo umělců, které různými způsoby směřují k témuž: k rozvoji ducha na jeho cestě k Bohu.
  • Dívčí ideál?

    • To bych si rád nechal pro sebe. Mohu jen říct - ač nevím, jak jsem si to zasloužil - že už podruhé v mém životě stojí tělesně i duchovně vedle mne.
  • Oblíbený politik?

    • Každý profesionální politik v obecném významu toho slova je vždy tak trochu násilníkem na skutečnosti, protože se snaží sešněrovat realitu, která je vždy daleko složitější obraz střižený dle strany či ideologie. Chápu ideál politika jako správce polis, tedy obce. Tím je pro mne pouze Václav Havel, kterému jde skutečně o celek, nikoliv o zájmy své či nějaké politické strany.
  • Jak se stavíš ke spojení hudby a politiky?

    • Umění proklamující nějaké politické ideje, nebo přisluhující nějaké politické straně je falešné umění. Ovšem v hlubším významu stojí politika i umění blízko sebe, protože oběma by mělo jít v podstatě o něco podobného: totiž starost o polis, obec, starost o ty druhé. Mluvím věak o určitém ideálu politiky, ne o politice, jakou známe z každodenního života. Ta pak nutně stojí proti umění jako něčemu, co narušuje daný řád, něčemu, co se nevejde do jejích šablon.
  • Čeho bys chtěl dosáhnout a sdělit hudbou?

    • O tom nelze nic říci, protože buď semi to částečně daří, a potom to musí být z té hudby cítit, nebo se mi to nedaří vůbec, a pak mohu cítit cokoliv, a není mi to nic platné.
  • Myslíš často na smrt a věříš v posmrtný život?

    • Je to velký paradox, ale od okamžiku zrození vlastně umíráme; každým dnem jsme smri blíž. Nelze tedy na smrt nemyslet, lze jen na ni jakoby zapomínat a namlouvat si, že není. Jenomže život začíná a končí smrtí a smrt k němu patří stejně jako zrození. V každém okamžiku života je smrt přítomná a vědomí této skutečnosti je jedním z nejsilnějších hnacích motorů života. Vědomí konečnosti vlastní existence naplňuje člověka touhou smrt překonat, zvítězit nad ní, vydobít si nesmrtelnost a tato touha je přítomna v každém tvůrčím činu.
    Spíš než v posmrtný život věřím v nesmrtelnost ducha na nekonečné cestě k dokonalosti. Možná je to pýcha rozumu, ale nedokáži přijmout nějakou naivní představu posmrtného života. Mám jen jasné vědomí toho, že není pouze tento život od večera do zítřka, ten okamžik z pohledu věčnosti. Cítím, že já, my všichni, k této Věčnosti nějak patříme.
  • Co chceš, aby bylo napsáno na tvém hrobě?

    • Ponechám to na tom, kdo mi hrob postaví.


    [Oceán: Něco končí, něco začíná]


    << zpět

    Správa stránek - PETR_2000 * Webdesign a správa MISHKA * 1999